Příběhy myší rodinky

Na okraji velkého pole rozhlehlé farmy, v hustém křoví začínajícího lesa, si vybudovala domeček jedna myší rodinka.

A my se podíváme, milé děti, jak se té Myšánkovic rodince žilo.

Tatínek s maminkou měli celkem sedm dětí, roztomilých čilých, ale občas i pěkně zlobivých myšátek. Holčiček bylo pět a kluci jenom dva. Všichni byli stejně staří, to dá rozum, protože myšátka se rodí všechna postupně v jeden den.

Jenom jedno myšátko se narodilo později, roztomilá malá holčička. Celá rodinka se o to malé miminko pečlivě starala, ale taky je pochopitelně i dost rozmazlovala, jak už to u miminek bývá.

Holčičky se jmenovaly Bobinka, Bavlnka, Zubinka, Týlinka a nejmladší byla Šušlinka. Kluci se jmenovali Fousek a Chloupek.

Žilo se jim spolu dobře. Měli se všichni moc rádi a vzájemně si pomáhali.

Kamarádili se s jednou rodinou Krtečků, která žila nedaleko. Navzájem se často všichni navštěvovali.

A jak to bylo dál, to se brzy dozvíte. :)

Myšky a dráčci

Nastal podzim. Sluníčko barvilo listy stromů všemi barvami a vítr je roznášel do polí. Myší rodinka si chystala zásoby potravy na zimu. Všichni sbírali různá semínka, popadané šípky a v křovinách u lesa i lískové oříšky. Po práci si děti mohly venku hrát a skotačit až do té chvíle, když se i sluníčko unavilo a šlo spát.

Jednoho dne bylo krásné odpoledne s oblohou vymetenou do modra a bylo příjemně teplo. Lehký větřík si pohrával s listím a se vším, co se dalo odnést a pověsit někam jinam. Hrál si prostě s lidmi i se zvířátky na honěnou a na schovávanou. A to se malým myškám a myšákům moc líbilo. Rozhodli se, že si udělají ze suchých listů dráčky a budou spolu závodit, komu doletí výš a dál.

Honili se s dráčkama po poli a smáli se, když některá myška zakopla a upadla, nebo se zamotala do provázku. Ale neposmívali se, byl to radostný rozpustilý smích ze hry a pohybu na čerstvém vzduchu. Maminka s tatínkem v klidu odpočívali doma.

Taky malé myšátko miminko bylo s dětmi venku. Pečlivě zabalené v dece sedělo v kočárku a pozorovalo celé to hemžení a dovádění.

Až najednou dostal Fousek nápad. Byl to největší rošťák ze všech myších dětí, hotový šampion ve vymýšlení lotrovin. Nemyslel to nikdy zle, jenom si neuvědomoval nebezpečí a následky svých nápadů!

Viděl, jak se malá Šušlinka v kočárku směje a tleská tlapičkami a řekl:,,Jaká by to byla krása, kdyby se tak mohla proletět!" Ostatní myšátka nesouhlasila, přece jenom byla moudrá a měla strach, že mimino uletí! "Nebojte!" Přesvědčoval bratříčka a sestřičky Fousek. "Budeme všichni pevně držet provázek a Šušlinku nenecháme vyletět příliš vysoko." Nakonec je všechny přemluvil.

Opatrně vytáhli Šušlinku z kočárku, vyrobili jí z provázku popruhy, jako mají parašutisti a přivázali ji k tomu největšímu dráčkovi.

Fousek vzal malou sestřičku do náručí, Chloupek vzal draka a  Bobinka, Týlinka, Zubinka a Bavlnka uchopily pevně každá jeden kousek provázku po celé jeho délce. A všichni se rozběhli do pole. Drak vyletěl a nesl jejich malou sestřičku nad polem. Smála se radostně a mávala na ně. Všichni se smáli a běhali dokola. Hra se jim moc líbila.

Když tu náhle – ouvej!!!! Nikdo to nečekal. Zafoukal silný vítr! Znenadání to prudce škublo, provázek se vysmekl myškám z tlapiček a drak vyletěl vysoko nad pole!!! Myšátka zkoprněla hrůzou!!!

Jejich malá sestřička se vznášela vysoko a daleko a její pláč se ztrácel v hučení větru. 

"Co budeme dělat?!" Rozplakaly se myšky zoufale. Nevěděly si rady. "Co povíme mamince a tatínkovi?"

A jak to celé neštěstí dopadlo? Kdo malé myší miminko zachránil?

Byl to statečný a neohrožený pták. Mladé káně, tedy vlastně ptačí kluk, který z výšky sledoval tu podivnou myší hru. Létal právě nad polem a hledal si potravu.

A víte děti, že pták káně je dravec a loví také myši? Dříve se káně lesní jmenovalo taky "káně myšilov". Ale my jsme v pohádce a tady si všechna zvířátka pomáhají a vychází spolu v dobrém!

Uslyšel ten zoufalý pláč a viděl, jak bezradně běhají myšky sem a tam. Viděl, jak se s uplakaným myším miminkem pohupuje drak už vysoko v oblacích. Třikrát mocně máchl křídly a už držel vyděšenou Šušlinku v zobáku!

Snesl se krouživým letem k uplakaným myším dětem a opatrně položil myší miminko do kočárku. "Honem utíkejte domů! Žene se černý mrak, bude pršet." Potom přátelsky plácl Fouska křídlem:"Ty to pěkně schytáš, darebo!"

Myšátkům se domů nechtělo. Bála se trestu rodičů a nejvíce Fousek, který tu melu způsobil.

Maminka s tatínkem se hodně zlobili a udělili dětem tresty. Ovšem Fousek k tomu dostal i pořádných pár plácnutí na zadeček od tatínka na zapamatování.

Bez reptání šli malí darebníci hned po večeři spát.

Dobrou noc. :*)

Myšátka a mravenci

 Krásné a teplé podzimní dny trvaly a myšky a myšáci si hráli na poli celé dny. A pochopitelně vymýšleli další lotroviny. Myší mimino, malá Šušlinka, s nimi nebyla. Ustaraná maminka ji raději sama povozila venku a nechala spinkat v kočárku pod okny, aby na ni dobře viděla!

Na pooraném poli v hlubokých brázdách si myšky a myšáci dělali cestičky, stavěli hnízdečka, ve kterých odpočívali a vyhřívali se na sluníčku.

Do hnízdeček si taky nosili potravu, aby měli zásoby na zimu. Soutěžili mezi sebou, kdo nasbírá více zrnek kukuřice, která se tam při sklizni vytrousila. Maminka s tatínkem je potom odměnili a potravu dopravili domů, do myšího domečku u lesa.

Uprostřed pole si mravenci vytvořili obrovské mraveniště. Myšky a myšáci se zaujetím sledovali to neustálé hemžení a snažení maličkých mravenečků, kteří hbitě běhali a stěhovali potravu do mraveniště. Taky si dělali zásoby na zimu.

"Ach jo", vzdychl si Fousek. "Ti chudáci mravenci nemají snad ani chviličku oddechu!" Myšky a myšáci se chtěli kamarádit a pomysleli si, že snad si můžou malí mravenci s nimi aspoň chvilku pohrát.

"Halóóó mravenečkové! Zastavte se na chvilku. Chceme si s vámi pohrát." Volali myšky a myšáci do mraveniště, ale nikdo je neslyšel a neodpovídal a mravenci se ve svém pinožení nezastavili.

Chloupek dostal nápad. "Všichni najednou foukneme z plných plic do mraveniště."

Co to asi udělalo s mravenci, milé děti?

V mžiku byla myšátka obsypaná mravenci od čumáčku, přes všechny čtyři tlapky, až k ocásku! "Jů, co se to děje?!" Pištěla vylekaná myšátka. Po chvilce, když se všichni uklidnili, uslyšeli tichounké hlásky blízko uší. "My jsme mravenčí oddíl atletů a chceme si s vámi hrát a závodit. 

Já jsem vedoucí oddílu a jmenuju se Kukuš." To bylo radosti! Mravenci se předváděli, co dovedou. Hbitě běhali po stéblech trávy, jako po kladině. Skákali z jednohu suchého listu na druhý, nebo se chytli pevně okraje listu a nechali se v jemném vánku kousek nést. To se myšátkům zalíbilo. Vzpomněla si sice na tu nešťastnou nehodu s nejmladší sestřičkou, ale strach je rychle přešel. "Takhle se nám přece nemůže nic strašného stát!" Dodávali si odvahu myšáci i myšky. Vždyť mravenci si to užívají!

Když se dost unavili, posadili se všichni společně do kruhu, povídali si a svačili semínka a zrníčka, co na poli našli.

Potom Kukuš navrhl: "Pojďte se myšky a myšáci podívat, co je na okraji pole." Bylo to dost daleko, ale směrem k myšímu domovu, tak myšátka nelenila a zvědavě se rozběhla za mravenčím zástupem.

Mravenci běhají opravdu rychle! Netrvalo to dlouho a už byli všichni na okraji pole, kde na jednom místě stály vedle sebe obrovské čtyři balvany. Mravenci s myškami a myšáky vymýšleli stále nové a lepší hry a soutěže. Některé určitě i vy děti znáte. Hráli si na schovávanou a na honěnou. Skákali dolů z výšky a šplhali zase nahoru a potom Kukuše napadlo : "Vezmeme si každý suchý list, jako padák a poletíme lehounce dolů." Byla to paráda! Myšky a myšáci pištěli radostí a nemohli se nové hry nabažit!

Začalo se stmívat a noví kamarádi se loučili : "Musíme domů, ale uvidíme se zase někdy." Myšky a myšáci, celí šťastní, že se tentokrát nic zlého nepřihodilo, volali:"Ahóóój kamarádi, brzy nashledanou a dobrou noc."

Dobrou noc děti. :)

Vánoce v myší chaloupce

Nastala zima.

Bělostný sníh pokryl ospalou zem a neúnavný mrazík vykouzlil na oknech myší chaloupky něžné krajkové ozdoby.

Dny myšátkům rychle ubíhaly v zimních radovánkách a najednou tu byl Štědrý den!

V chaloupce bylo útulno a teploučko. Maminka topila už od rána, protože pekla, vařila a smažila dobrůtky na štědrovečerní hostinu.

Děti pomáhaly tatínkovi zdobit vánoční stromeček.

No, co se divíte? Myšky mají taky Vánoce! Taky věří na Ježíška a nedočkavě čekají na dárečky!

My ovšem víme, že Ježíšek nosí dárky jenom hodným dětem a ne zvířátkům, ale v pohádkách se dějí podivné věci i zázraky a odehrávají se v nich podivné příběhy. Tak proč by nemohly dostat dárky od Ježíška i hodné myší děti?!

Poslouchejte, jak to bylo dál.

Myšák Fousek byl nejstarší, největší z dětí a nejsilnější, proto pomohl tatínkovi přitáhnout stromek do chaloupky a postavit ho do stojánku. S tatínkem věšel ozdoby na horní větve a myší holčičky zdobily stromek od spodních větví až tam, kam dosáhly. Nakonec tatínek na vrchol stromku připevnil zářící hvězdu. U zdobení si zpívali koledy a těšili se na večeři, která voněla z kuchyně. Maminka nakoukla a celá rozzářená chválila tu krásu. "Pod tak krásný stromek Ježíšek určitě dárky nadělí!" Usmívala se a mrkla na tatínka.

Do myší světničky taky nakukoval zvědavý kocour Mourek, který bydlel v nedalekém mlýně u hodných lidí. Mourek rád běhal k myšímu domečku a vyváděl myškám všelijaké lotroviny.

"To máme vzácného hosta", zabručel dobrácky táta myšák pod fousky a usmál se na kocoura. "Dnes nebudeš zlobit!", pohrozila maminka Mourkovi. "Je Štědrý den!"

Myšátka uprosila tatínka, jestli se můžou ještě proběhnout venku, než se úplně setmí. Maminka se za ně přimluvila, chtěla mít na vánoční přípravy klid. Myšátka radostně vyběhla ven a hrála si s Mourkem na honěnou a na schovávanou. Po chvilce se myší kluci rozhodli, že se ještě sklouznou na ledu nedaleké kaluže u chaloupky. Myší holky se radostně přidaly. Smáli se všichni a dováděli a závodili, kdo se dál sklouzne. Mourek se pochopitelně přidal a ještě malým myšátkům svým kožíškem pořádně vyčistil a naleštil led.

Nejmladší myška Šušlinka už povyrostla a byla pěkné čiperné batolátko. Už sama capala a pokoušela se taky klouzat na ledu. Ovšem lépe jí to šlo po zadečku.

A Mourek dostal nápad: "Budeme si Šušlinku posílat tam a zase zpátky po ledu." Myšákům se nápad zalíbil, tak utvořili řadu a chytali svoji malou sestřičku do náruče a posílali ji po ledu k Mourkovi. Šušlinka se radostně smála a všichni byli spokojeni. Když byli pořádně rozdovádění,  náhle Mourek uklouzl a rozplácl se na ledu právě když už proti němu jela rychlostí blesku malá myška Šušlinka. Hrůzou ze strašlivé srážky myšky zaječely a zavřely oči. Ale nic strašného se nestalo! Mourek roztáhl přední tlapky a Šušlinka mu lehce přistála do měkkého a teplého kožíšku, jenom hekla leknutím. To byla úleva!

Mezitím se setmělo a na nebi zářily hvězdy. Nastal Štědrý večer.

Maminka volala děti k večeři. Mourek si smutně povzdechl: " Přeju pěkné Vánoce a dobrou noc" a chystal se k odchodu.

"Kdepak!" Řekl rázně tatínek myšák. "O Vánocích nemá být nikdo sám. Maminko, máme hosta." A maminka s úsměvem už prostírala na stůl o jeden talíř navíc.

Mourkovi se dojetím třepal hlásek:" Děkuji za pozvání, ale já se k vám do chaloupky nevlezu, vždyť bych ji celou rozmáčkl," hlesl smutně.

Tatínek se zamračil, jak usilovně přemýšlel. Pak se poškrábal na bradě a vážně pronesl: "Pozvali jsme tě Mourku a na tom trvám. Ty máš hustý kožíšek, tak ti venku nebude zima a když přitiskneš svou hlavu na otevřené dveře chaloupky, nepůjde k nám zima dovnitř a společně se najíme." Bylo rozhodnuto!

Všichni se usadili u stolu a Mourkovi dali talíř až k čumáčku. Když se dosyta najedli, zazpívali si společně koledu a myšátka běžela ke stromečku.

Stromeček zářil, jako ty hvězdy na obloze a v dálce cinkal zvoneček. To určitě Ježíšek zvoní, mrkl na maminku tatínek myšák. "Byl tady a nadělil vám dárky naše milá myšátka." Řekl dojatě.

To bylo radosti! Všichni něco pod stromečkem našli! A ten největší balíček byl pro koho? No přece pro kocourka Mourka! Krásná modrá pruhovaná čepice s bambulí.

Mourek dostal ještě od myší maminky na zahřátí vánoční punč a do pytlíku cukroví a mohl pelášit domů.

To byly povedené Vánoce! Myší děti budou mít na co vzpomínat.

Myšky a mlynář

A bylo jaro.

Přišlo pomaloučku a opatrně s prvními sněženkami kolem myší chaloupky.

Sluníčko zpočátku nesměle svítilo do oken a lákalo malá myšátka ven.

Všude kolem se už začala zelenat tráva, ale zem byla ještě mokrá a studená. Myšátkům se ven moc nechtělo, zbytky mokrého sněhu studily do tlapek a v teple chaloupky u maminky jim bylo dobře.

"Jenom běžte, vy malí rošťáci", pobízela je maminka, "pěkně jste se za zimu zakulatili!", smála se. "Ale tu nejmenší nechte doma. Ještě neumí dobře a rychle běhat." Tatínek pokýval hlavou nad novinami "jenom ať se proběhnou, lenoši."

Myšky neochotně a loudavě obešly chaloupku. K potoku se bály, voda byla ledová a hluboká, proud prudký od tání sněhu na horách. "Co budeme dělat?" Mudrovaly myšky. Až dostaly nápad! "Zaběhneme se podívat za kamarádem kocourem!" A rozběhly se do nedalekého mlýna. Volaly a hledaly Mourka všude, v mlýnici, ve stodole a kde nic, tu nic. Mourek se neozýval, ani nepřišel.

"To je divné", divily se myšky, "kde by mohl být?!" Na loukách je mokro a bláto. Najednou uslyšely těžké kroky a dupání. Polekaly se a honem šuply do díry ve staré zdi sýpky, kde se přechovávalo nenamleté zrní. "Co to tu šramotí, že by myši?!" Uslyšely hluboký bručivý lidský hlas a krčily se strachy. To pan mlynář šel na obchůzku zkontrolovat, jestli je všechno ve mlýně v pořádku. "Budu muset naklást pasti, aby mi ty loupežnice nekradly zrní!"

Myšky se otřepaly a rozlobeně pištěly: " No toto! Nejsme žádné loupeživé nenechavky! Nekrademe!" Opatrně vystrkovaly hlavičky, jestli neuvidí nebezpečí a už chtěly utíkat domů, když tu uslyšely opět do dupání a funění. Pan mlynář se vracel a na zem pokládal dřevěné pasti s kouskama tvrdého sýra. Když odešel, myšky ještě chvilku počkaly a potom zvědavě obcházely a prohlížely pasti. "Jak ten sýr voní!!!" Vzdychaly toužebně. "To by byla pochoutka", pomyslely si a mrouskaly fouskama.

Potom si ale vzpomněly, jak škaredě si o nich mlynář myslí a domluvily se, že mu za to vyvedou nějakou pořádnou neplechu. Měly všelijaké nápady a samy se nad tím dost nasmály. Potom si ale řekly, že moudřejší bude, přesvědčit mlynáře o tom, že nejsou žádné zlodějky, ale hodné myšky a uskutečnily poslední z nápadů.

Nosily zrní z velké hromady kousek dál na umetenou hliněnou podlahu a vytvořily veliké a krásné písmeno M, jako myšky.

Byly celé upachtěné, ale spokojené. Jejich společné dílko se jim moc líbilo. "Maminka s tatínkem už budou mít starost, poběžme domů." Zavelel nejstarší Fousek. Doma nic neřekly.

Druhý den netrpělivě utíkaly do mlýna a rovnou do sýpky. Jaké je tam čekalo překvapení!           Na bedýnce tam seděl pan mlynář a v ruce měl čepici. Myšky vyjekly strachy a zkoprněly.            "No konečně, vy uličnice! Už tady na vás dlouho čekám." Bručel dobrotivě pan mlynář.              "Za takovou krásu mám pro vás odměnu" a na zem z čepice vysypal kousky voňavého tvrdého sýra. Myšky kulily oči, jako korálky a poctivě se rozdělily. Nachystaly taky hromádky pro maminku, tatínka a malou Šušlinku. A aby toho nebylo málo, věnoval jim pan mlynář ještě pytlík zrní! "Věřím, že mi tajně do sýpky chodit nebudete." Řekl láskyplně a posbíral všechny pasti. Šťastné myšky pištěly dojetím a pelášily domů.

To byl tedy dobrodružný jarní den! Ufff!

Myšky a Mourek

Nastaly májové jarní dny. 

Zem byla teplá od sluníčka a veselá  barvami. Na loukách všechno kvetlo a na polích se zelenalo obilí. Kolem myší chaloupky bylo živo. Maminka s tatínkem pracovali na zahrádce a na polích sbírali potravu. Měli práce až nad hlavu. Děti si hrály venku celé dny a to bylo pištění a smíchu!

Myšky vymýšlely lotroviny a občas i pěkně zlobily! A to potom se tatínek mračil a poručil jim pomáhat mamince s různými pracemi kolem domku a na zahrádce a hlídat nejmladší sestřičku Šušlinku, která se batolila kolem maminky.

Když už byly dostatečně unavené, tatínek mrkl na maminku a ta jim odpustila.

Myšky se radostně rozběhly do mlýna za kamarádem Mourkem.

Právě seděl na vymetené podlaze sýpky na obilí a mračil se. Někdo tady krade panu mlynáři obilí, co se na jaře nezaselo! Já tady hlídám, jestli to nejsou nějaké cizí myšky, ale žádnou jsem tu neviděl, ani do pastičky se nechytila. "Nemáte v sousedství nějaké nehodné a zlobivé myšky?!" "Kdepak. Ne, ne." Kroutily myšky hlavičkami a horečně přemýšlely, kdo by to mohl být. "A jak dlouho tu hlídáš, Mourku?" Mourek nervózně mrskal fouskama:" Celý den ne, mám i jiné povinnosti, ale hlavně večer po setmění a v noci." 

Myška Zubinka se poškrábala na čele: "A Mourku, chodíš sem hlídat hned ráno, když sluníčko vstane?" Mourek se zakabonil:" No, chodím sem později, po snídani."

Co myslíte děti, kdo vstává tak brzy s kuropěním? Správně – kohout a vzbudí všechny slepice.  A kdo chodí brzy spát, hned po setmění? Hádejte. :)

A co je to kuropění? To je část dne, velmi brzké ráno (jitro), kdy se probouzí kohouti. Kohout je pro kuropění velmi důležitý, protože mu vlastně dal jméno. Víte, že slepice a kohout se společně správně nazývají kur domácí? A víte, že chodí spát hned, když jde spát i sluníčko? Proto je Mourek nikdy nemohl vidět.

My už tušíme, kdo jsou ty nezbedy, ale myšky a Mourek to ještě nevěděli. Až teprve Zubinku to trklo a hned zavelela:" Musíš si ty lenošný koucoure přivstat! A my ti pomůžeme hlídat."

Druhý den, hned po rozbřesku se malé hrdinky vyplížily potichoučku z chaloupky, aby nevzbudily maminku s tatínkem a pelášily do mlýna. Poschovávaly se v temných zákoutích velké sýpky a napjatě čekaly. Srdíčka jim samým napětím a vzrušením tloukla, jako malé zvonečky.     Za chvilku se připlížil Mourek a schoval se za velký koš. Bylo ticho, až uši bolely a najednou se ozvalo škrábavé capání a vykoukly zpoza vrátek dvě zobaté hlavičky a za nimi další dvě a potom ještě tři a nakonec celé opeřené uličnice. Chvilku se rozhlížely a potom se rozběhly k hromádce zrní a nenasytně zobaly.

"No toto!" Rozlobil se Mourek. "To jsou slepice z vedlejšího dvora, domku u mlýna a vede je ta nejstarší Žofka."

Myšky na sebe mrkly a s hlasitým pištěním rychle vyběhly ze svých úkrytů a obklíčily nebohé opeřené zlodějky. Mourek skočil na Žofku a ostrými drápky a zoubkama ji držel za křídlo. Polekané slepice kdákaly a mávaly křídlama až rozvířily prach na podlaze, ale bály se utéct. Přikrčené v houfu čekaly, co se bude dít. Mourek pevně přitiskl tlapkami Žofku k zemi                    a vykřikl:" Už vás máme, zlodějky!" Žofka plakala a prosila, aby je pustili, že už to nikdy neudělají.

"Proč to děláte?!" Zeptal se Mourek přísně. "Náš hospodář je chudý a sype nám jen málo zrní na celý den", lkala Žofka a ostatní slepice kývaly horlivě hlavičkami. "Nelži! Zlobil se Mourek:" Kdo lže, ten i krade! Kdybyste nebyly lenošné, nazobaly byste se dosyta na poli, na louce i na dvorku, tam máte potravy dost. Stačí jenom hrabat a snažit se!"

Krást se přece nesmí, že milé děti?

Slepice byly schlíplé a smutně klopily hlavičky. Tiše pofňukávaly a čekaly trest. Mourek s myškami měli vážnou poradu. "Co s nimi uděláme?" Zeptal se nejstarší myšák Fousek. Radili se dlouho a uvážlivě a nakonec se usnesli na rozhodnutí. Mourek si uhladil fousky a vážně pronesl:" Musíte panu mlynáři nahradit to chybějící zrní a to tak, že každá snesete jedno vejce. Kolik dní jste tady bez dovolení zobaly?!" Slepice se otřepaly a Žofka zakdákala: "Bylo to jenom třikrát. Přijímáme trest a slibujeme, že svůj ohavný čin napravíme a už nikdy nebudeme brát nikomu nic bez dovolení!"

Všechno dobře dopadlo. Myšky byly šťastné, že získaly nové kamarádky, rozloučily se a utíkaly domů. Maminka s tatínkem už na ně čekali:" Kde jste byli nezbedníci, tak brzy ráno?!" Všechno jim statečné myšky po snídani pověděly.

A vy si děti spočítejte, kolik vajíček celkem našel pan mlynář druhý den a třetí den a další den     na sýpce u hromádky zrní.

Myšky a čápi

Horký vzduch voněl heřmánkem a v obilí se červenaly vlčí máky.

Léto se překulilo do druhé poloviny a na polích rámusily kombajny od rána do večera, až se myší chaloupka celá třepala. Byly žně.

Myšky pomáhaly sbírat rodičům zrní na poli, které popadalo na zem. Dělaly si zásoby na zimu.

Unavené a spocené myšky odpočívaly na mezi a pozorovaly čmeláka, jak usedá na chrpový květ a svým sosáčkem nasává sladký nektar. "Kampak letíš čmeláčku?" Ptala se zvědavá Zubinka. "Mám hnízdo v dutině stromu v nedalekém lese." Odpověděl čmelák a bzzzzz, zatočil se ve vzduchu nad myškami a už byl pryč. Myšky zavíraly očka před sluníčkem a najednou uslyšely to známé bzzzz. Čmelák byl zpátky a s ním i další jeho kamarádi. "Bz bz bzzz, je nás v hnízdě moc moc moc bzučeli a zadníma chlupatýma nožkama nabírali pyl z květů chrp a vlčích máků. "Máme hodně práce, nemáme čas na hranííí bz bz bz" A byli zase pryč. Myšky se otřepaly s povzdechem:" Co budeme dělat, když máme volno?"

Týlinka se zadívala na nebe. "Jé, kdo to tam krouží?" Myšky údivem kulily oči a zakláněly hlavičky. "To ke taková krása", vydechly. "No, to je přece čáp", pronesl zkušený nejstarší Fousek. "Páni!      A už přistává! Aby nás nezašlápl! Pomóóć, utíkejte a schovejte se! Čápi přece loví na poli myši!" Vystrašené myšky se klepaly hrůzou a nejmenší Šušlinka se rozplakala. Týlinka ji tiskla k sobě a utěšovala."Neboj, počkáme až odejde, vylezeme a rychle utečeme domů." Myšky čekaly a čekaly, jenže čáp se k odchodu neměl! Procházel se po poli sem a tam, svýma dlouhýma nohama dělal velké kroky a občas zaklapal zobákem. "Tomu neutečeme!" Rozplakala se i Bobinka. Chloupek zadupal nožkama a rozlobeně vykřikl: "Nechte toho, holky uplakané! Musíme vymyslet plán!" Myšky se uklidnily a po chvilce Bavlnka navrhla:" Vyběhneme všechny najednou a rozprchneme se na všechny strany. Než se rozmyslí, kterou má chytat, utečeme o kus dál a schováme se pod drn a zase počkáme." A jak vymyslely, tak udělaly. Celé udýchané se krčily pod drny a nevěděly, že čáp o nich ví. Viděl je přece z té výšky a teď si myslel, že si s ním chtějí hrát na schovávanou.

Už jsme si přece dávno řekli, milé děti, že v pohádkách se zvířátka nežerou, ale že spolu kamarádí.

A tak čáp chodil sem tem, pokukoval po myškách a čekal, co se bude dít.

Po chvilce myšky s hlasitým pištěním vyběhly a pelášily směrem k domovu. Čáp udělal krok a chňap! Držel pevně Chloupka v zobáku, málem ho přepůlil.

A kdyby jenom to! Najednou vzlétl a nesl ho k vysokému komínu za polem. Myšky zkoprněly hrůzou, až v té rychlosti udělala Zubinka kotrmelec. "Tak to je konec! Už nikdy neuvidíme svého bratříčka" Bědovaly zoufalé myšky.

Plakaly a nevěděly si rady. Týlinka rozhodla:" Jdeme domů povědět tu smutnou zprávu mamince a tatínkovi." A loudaly se s pláčem k myší chaloupce.

Maminka s tatínkem lamentovali a objímali svoje děti. Maminka dala dětem najíst a potom uložila nejmladší Šušlinku do postýlky. Všichni si sedli v kuchyni ke stolu se svěšenými hlavami a radili se, co bude dál.

Vy chcete vědět milé děti, co se mezitím dělo s Fouskem v čapím hnízdě, že?

Nebojte se, nic zlého se mu nestalo. Starý čáp vynesl Fouska vysoko nad pole a obkroužil s ním komín a potom ho spustil rovnou doprostřed velkého hnízda. Vyděšený Fousek gecl na zadek, až to žuchlo. A uslyšel hlasitý upřímný smích. Polekaně se rozhlížel kolem sebe a lekl se vykulených velkých černých kukadel a dlouhých červených zobáků. Roztřepaným hláskem se zeptal:" Kdo jste, neublížíte mi?" Znovu uslyšel ten smích a silné plácnutí křídel. To starý čáp přistál doma v hnízdě. "Co se klepeš, myšáku? My návštěvám u nás neubližujeme!" Fousek se otřepal, pohladil si vousky a nakvašeně odsekl" Já nejsem žádná návštěva! Nechtěl jsem přistát na komíně." A utřel si slzičky. "Ale, no tak! Odpusť mi, starému strejci čápovi. Myslel jsem si, že si se mnou chcete hrát. A potom mě napadlo, že moje děti by si taky chtěly s někým pohrát. Neumí ještě lítat a nudí se tu celé dny. Vím, měl jsem se tě nejdříve zeptat, mrzí mě to, že jsem tě vylekal." A zaklapal silně zobákem. Myšák Fousek kroutil nevěřícně hlavou nad takovým čapím nápadem. Když viděl rozpaky starého čápa a slyšel potutelné chichtání jeho dvou čápat, odpustil mu. Rychle se s čapím klukem Jarabáškem i čapí holčičkou Kalumínkou skamarádil. Povídali si o tom, jak se žije myškám a jak se žije čápům a dokonce se spolu i zasmáli různým příhodám. Mezi tím se vrátila na hnízdo i paní čápová, která sbírala potravu pro děti na rybníce. Pořádně panu čápovi vyhubovala!

"Už je pozdě. Odnes myšáka domů." Poručila. Fouskovi se moc nechtělo, na komíně se mu líbilo. Když se vyšplhal po zobáku kamaráda čápa na okraj hnízda, viděl doširoka, dodaleka.               Ale rodnou chaloupku neviděl. Přece jen ta je hodně maličká a z té dálky a výšky nebyla vidět. Udělalo se mu smutno, tak se honem rozloučil. Táta čáp ho popadl do zobáku a letěl s ním rovnou k jeho domovu.

Snesl se s ním na zem a potom se poškrábal brkem na čele."Musím to tvým rodičům vysvětlit a omluvit se" a rozpačitě zaklepal zobákem na dveře malinké myší chaloupky, až se celá otřásla. Myšky byly polekané, nikdo neotvíral. Až Fousek musel zavolat, aby otevřely a přivítali pana čápa.

Všechno se vysvětlilo a dobře dopadlo. Pan Čáp navrhl myškám, že je ponosí nad polem a kolem komína, za to, že je tak vylekal. Myší děti byly nadšené a těšily se na zítra. Maminka s tatínkem se zpočátku zdráhali a nechtěli souhlasit, ale malé myšky je uprosily.

A jak slíbil, tak čáp udělal. Vyspinkané a natěšené myšky vyzvedl na poli a jednu po druhé je vynesl do čapího hnízda na návštěvu. To bylo legrace! Pěkně si s čápaty povídaly a pohrály si. Paní čápová je pohostila a potom s každou myškou pan čáp obletěl komín a chvilku kroužil nad polem. To byla ksáááása!!! Myšky pištěly nadšením.

Další dny se učili čapí kluk a čapí holka lítat a myšky jim dole držely pěstičky. Když se čápatům podařilo bezpečně přistát na zemi, chvilku si pohráli a potom zase nacvičovali vzlet a krouživý let.

Dny rychle ubíhaly a léto se pomalu loučilo. Sluníčko už svítilo zvysoka a ze strniště foukal studený vítr. Blížil se podzim. Z rozcuchaných čápat vyrostl šikovný čapí mládenec a pohledná čapí slečna. Uměli létat, přistávat i vzlétat a všechno, co potřebují čápi znát na své daleké cestě do teplých krajin Egypta, která trvá celé dva měsíce.

Nastalo velké a slzavé loučení. "Nesmutněte myšky. Já sem létám už 38 let a budu ještě stále každé jaro i s paní čápovou." Zaklapal pan čáp zobákem. "Nebojte, zima rychle uteče", zakývali hlavami Jarabášek s Kalumínkou. "Přiletíme hned s jarem, jak pokvetou petrklíče," slibovali. "Postavíme si svoje hnízdo a pozveme vás na návštěvu."

Poslední zaklapání zobáky, poslední mávnutí křídly, poslední zakroužení nad komínem a nad polem a čapí rodinka pomalu mizela za obzorem.

Myškám oschly slzičky dojetí a vrátily se ke svým hrám i povinnostem.

Nad lukami vítr odnášel chmýří z pampelišek a sluníčko už bylo vysoko. Nehřálo, jenom lehounce hladilo.

/srpen 2024